Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s Alim

Jmenuji se František Navrátil a jsem absolventem VHŠ-VN v Roudnici n/L, ročník 58-61, což je první ročník, který nastoupil po přestěhování školy z Liberce. Zároveň jsme byli posledním početným ročníkem. Celkem nás do školy nastoupilo 97. Byli jsme také zajímavým ročníkem tím, že s námi nastoupilo šest Albánců, tehdy studenti spřátelené země zemí Varšavské smlouvy. Nejmladší byl Hysa- ročník 1942 (fagot),dále Rosa (klarinet), Čumani- ročník 1938 a Široka (hoboj), Hodža (flétna) a poslední Ťori (horna). (Omlouvám se jim za počeštěná jména, která píši foneticky). Prodělali jednoletou výuku českého jazyka a poté přišli do Roudnice. Samozřejmě jsme prožili mnoho společných zajímavých příhod, ale chci vám zprostředkovat zajímavý rozhovor o životě jednoho z těchto žáků. Po absolvování školy jsme se rozutekli po celé republice a Albánci se vrátili do rodné země, aby rozšířili a zkvalitnili vojenský soubor. Běžel čas a Albánie se po politické stránce přiklonila k Čínské lidové republice, která se vymezovala politice SSSR.

Jako členové orchestru se naši spolužáci zúčastnili vlakového zájezdu do Vietnamu, KLDR a Číny. Při návratu se rozhodl Ali Hoxha požádat v Moskvě o politický azyl, což bylo v té době velmi neobvyklé. Tento čin a následný sled událostí mě natolik uchvátil, že jsem se rozhodl to vše popsat a vám předat jako kuriozitu. Proto jsem spolužáky navštívit v jejich zemi a zachytil toto unikum.Na přelomu srpna a září minulého roku jsem v Albánii nahrál rozhovor s Alim.

Je 1. září 2015, s Alim jsme se usadili na terase jedné restaurace nad Tiranou a já naslouchám jeho vyprávění:

 

Byl rok 1965 a náš soubor se vracel z tříměsíčního turné
po Vietnamu, KLDR a Číně zpět
do Albánie. V Moskvě jsme čekali pár dní na pokračující vlak směr Budapešť. Poslední noc jsem se rozhodl, že opustím hotel a emigruji. Celou noc jsem bloumal po městě, co možná nejdále od hotelu, a čekal na odjezd vlaku, který byl druhý den ve 12 hodin. Při odchodu jsem nechal všechny věci v hotelu a také jsem si serval z uniformy distinkce i s rudou hvězdou. V čase odjezdu vlaku jsem si oddechl a sám se prohlásil za svobodného.

Potkal jsem milicionáře na motorce a oslovil jsem ho. Byl dopravák a já mu vysvětlil, že jsem Albánec a chci požádat
o politický a
zyl. Odkázal mě na adresu, kam jsem měl zajít. Moskva je opravdu velké město, a tak jsem po delším hledání označenou adresu našel až v sedm hodin. Tam se mě ujal nějaký major a vyptával se, proč chci zůstat v SSSR. Jednoduše jsem mu vysvětlil, že se mi v SSSR líbí. Dobrá, počkejte ve vedlejší místnosti. Po chvilce se dostavil muž v civilu, atletického vzezření (jako Putin dnes) a vyzval mě, ať ho následuji . Myslel jsem, že mě někam odvede, ale on měl přistavené auto a řidiči přikázal, ať nás odveze do hotelu Arménie.Tento hotel navštěvovali tehdejší „papaláši“. U vchodu nás informovali, že tu pro nás není místo. Můj průvodce vytáhl nějakou legitimaci a okamžitě se změnilo chování obsluhy a s omluvami nás pozval dál. Bylo mě přiděleno protekční apartmá. Po ubytování se průvodce zeptal, jestli jsem jedl a po záporné odpovědi mě pozval do jídelny, kde se opakovalo jednání obsluhy. Napřed nás odmítli, a po předložení průkazu se mohli přetrhnout ochotou. Průvodce řekl obsluze, že jsem Albánec a že mají přinést nějaké albánské jídlo. Předložili rizoto. Potom se mě vyptával na důvod mého rozhodnutí, odkud jsem apod.

Jak bylo zvykem při takových zájezdech do ciziny, tak doklady celé skupiny měl vedoucí (politruk) a já jsem žádný neměl . Po rozhovoru odešel s tím, že druhý den v 10 hodin přijde znovu.

Druhého dne v 10 hodin přišel v doprovodu tlumočníka a staršího důstojníka . Rozloučil se a předal mě novému důstojníkovi.

Nyní probíhal výslech v albánštině. Dostal jsem 10 rublů
na denní útratu. V té době se rubl rovnal dolaru, a tak jsem měl dost peněz na jídlo. To se opakovalo několik dní a na mě dopadala tesknota. V cizí zemi a sám. Myšlenky se vraceli domů a měl jsem obavy, co se stane s moji rodinou. Rozhodl jsem se vrátit, ale jak?Náhodou jsem se zadíval z okna a uviděl taxi. Rozhodl jsem se
k akci. Vyšel jsem ven a nechal se zavést k Čínské ambasádě.
U vstupu na ambasádu mě zastavil Ruský voják a vyptával se, proč a jaký je důvod návštěvy. Po informaci, že jsem Albánec mě pustil. Ujali se mě dva lidé a já jsem jim vysvětloval, že jsem se ztratil a chci pomoci se vrátit do Albánie. Souhlasili a nabídli mi možnost, se vrátit. Vyfotili mě a zhotovili čínský pas, který si ponechali. Poslali mě do hotelu a, že se ozvou.

Půl hodiny po mém příchodu do hotelu někdo klepal
na dveře. Byli to ti dva Číňané. Od Albánců se o mně dozvěděli již nějaké informace a chtěli zjistit, jestli jsem to všechno neudělal s úmyslem zůstat mimo Albánii anebo to všechno byla pouze náhoda. Informovali mě, že další den se vrací z Číny další část Albánské delegace a že odletím s nimi. Můj nový pas předali vedoucímu této skupiny a já odletěl také. Tento vedoucí se ke mně choval velmi laskavě. Je dobře Ali, že jsi se tak rozhodl…

Po přistání v Tiraně ovšem tento vedoucí dělal, že mě nezná. Do letadla přišel důstojník, aby mě odvedl a přitom mezi zuby procedil: „My dáme lidem chléb a oni po nás hází kamení.“ Nastal kolotoč výslechů a nakonec jeden důstojník sepsal zápis o tom, že Ali Hodža reprezentuje velmi nebezpečného člověka a že zradil Albánský národ. Proto se rozhodl uvěznit a nařídil eskortě,

aby mě odvedla. Cela byla vysoká tři metry a taktéž tři metry dlouhá a dva metry široká. Ve stropě bylo osvětlení a malé okno zakryté pletivem. Hlavou mi proběhl můj dosavadní život, jak jsem se pohyboval v reprezentativních hotelech, společnosti na úrovni a najednou cela.

Příští den mě navštívil zástupce ministra vnitra. Vyptával se, jak se mi daří a jestli nemám nějaké přání. Postěžoval jsem si, že jsem osamělý a že bych přivítal spoluvězně, se kterým bych mohl mluvit. Obrátil se na policajty a po chvilce přivedli starého a nedbale vyhlížejícího muže. Proletělo mi hlavou, jak asi budu schopen s ním trávit všechen čas.

Tento člověk už byl 12 let v žaláři. Jeden druhého jsme se vyptávali, proč jsme se ocitli v tomto hrozném prostředí. Vyprávěl mi , že studoval práva v Itálii, byl právníkem a že je zavřený za agitaci proti vládě. Ptal jsem se ho, jestli umí italsky. „Lépe než albánsky.“ odvětil. „Výborně, tak to mě můžeš učit !“ No a jak jsem se začal učit italsky, rázem bylo vše snesitelnější.

Po třech měsících přišel dozorce a oznámil mému spoluvězni, že půjde do pracovního tábora a mně, že půjdu k soudu. Jako poslední užitečnou radu mi můj přítel kladl na srdce, že nesmím souhlasit s obviněním, a hlavně nikdy nepřiznat , že jsem chtěl uprchnout.

Můj obhájce byl čestný člověk a argumentoval tím, že jsem udělal chybu, ale brzy jsem poznal svůj omyl a dobrovolně se vrátil. Navrhl trest v rozmezí od šesti měsíců do tří let .Soud však byl tvrdší a odsoudil mě na deset let. A tak jsem deset let dobýval měděnou rudu a černé uhlí.

Po skončení trestu, 29.října, jsem byl propuštěn a ocitl se mimo lágr.

Čekal jsem na nějaké auto, které by mě odvezlo mezi lidi, ale jeden pracovník v dole mě upozornil, že tento den je národní svátek a lidé nikam nejezdí. Rozhodl jsem se tedy jít (36 km) za svojí „svobodou“ pěšky, a přesto jsem byl šťasten.

 

 

 

ALI HOXHA Tirana100_2819.jpg